Tenhle text bude tak trochu osobní. Snaha o zachování jisté formy novinářské objektivity mi velí ovládnout se, ale přece . . . Když už jsem ve svém životě byl na koncertě, byly to většinou akce stadionového typu. Až nyní jsem se dostal do pořádného klubu, do známého BandRu v Uherském Brodě, abych – hned na začátek své kariéry návštěvníka klubových koncertů – byl svědkem vynikajícího bluesového vystoupení kytaristy a zpěváka Khalif Wailin‘ Waltera.
Tento americký muzikant přivezl do Uherského Brodu funkční směs autentického blues s funkovými prvky. Viditelně celkem nově rekonstruovaný klub byl zaplněný tak akorát, aby se vytvořila ta správná atmosféra. V publiku převažovala věková skupina spíše vyšších středních let. Aby ne – blues není žádný žánr, který by opanoval noční kluby, blues je pro ty milovníky hudby, kteří vědí, co chtějí dostat. A v sobotu 5. dubna se jim toho dostalo vrchovatou měrou.
Khalif Wailin‘ Walter s dvojčlennou doprovodnou kapelou (Daniel Hopf – basa, Felix Krüpel – bicí) odehráli strhující vystoupení, v němž se rovnoměrně střídalo klasické blues s funky a takřka rock’n’rollovými výpady. Všechno bylo hráno s citem, s prožitkem, s důrazem na neokázalost. Frontman, ač mírně nachlazený, posmrkávající a dodávající si sil horkým léčivým nápojem, vydal ze sebe to nejlepší. Neváhal, společně s baskytaristou, rozjet show už od první skladby, k publiku vysílal vlny pozitivní energie, bavil je a strhával. A jeho sestup do publika, kdy několik skladeb odehrál přímo mezi lidmi, už byl jen příslovečnou třešničkou na dortu. Khalif Wailin‘ Walter v židličkách u stolečků pohodlně usazené diváky postupně roztleskával a omotával si je kolem prstu, aby v závěru vystoupení ty nejodvážnější dokonce roztancoval. A dobře se bavily nejen dvounohé bytosti. Už před začátkem koncertu se od baru ozýval hudbymilovný psík, který později špatně nesl prodlevy mezi písněmi a svým štěkotem doplňoval potlesk publika.
Wailin‘ Walter se v průběhu vystoupení nijak netajil svými vzory a obdivem k bluesovým či rockovým velikánům: Obdivná píseň My Own Kind of Groove, kde zazněla jména od Muddyho Waterse po B.B. Kinga, přímo (Purple Haze) i nepřímo citovaný Hendrix (barva tónu Walterovy kytary ho připomněla nejednou), úryvky Johna Lee Hookera, Boba Marleyho, Erica Claptona či Led Zeppelín, kteří se postarali o dynamický vrchol koncertu.
Klubový koncert – to je jiné kafe, proti těm stadionovým. Autentičtější, silnější, intimnější. Z mého pohledu – bylo to parádní. Atmosféra masových hudebních akcí se za nějakou dobu vyčerpá. Klubový koncert má potenciál být pokaždé jiný. Doufám, že to budu moci zažít vícekrát . . . .
Text: Jiří Vladimír Matýsek
Foto: Radim Malíček
Duben 2014
