Karel Machart založil klub Highway 61 v Českých Budějovicích na jaře 2006 a od té doby ho vedl až do letošního února, kdy bohužel zemřel. Já jsem se s ním seznámil v létě 2007, když jsme se po prvním večeru festivalu Music in the Park ráno probudili v kempu v Tróji pár metrů od sebe. Od té doby jsme na sebe pravidelně naráželi na nejrůznějších bluesových koncertech a festivalech v různých koutech republiky.
Původní klub poblíž Černé věže jsem navštívit nestihl. Když už jsem přijel do Budějovic na Robbena Forda, v rámci festivalu Bohemia Jazz Fest, tak byla neděle a klub byl zavřený, teprvé poté, co se musel v roce 2012 přestěhovat do KD Slavie jsem se tam párkrát vypravil. A pak až minulou sobotu, kdy tam byl vzpomínkový Karel Machart Memory Fest.
V tropickém odpoledni se sešlo pár desítek Karlových kamarádů na letní scéně před klubem. Program zahájil Líný kvartet, a to tak, že opravdu líně. Druhá kapela už byla i v tom horku svižnější. Kaplan’s Friends Blues Band, partička kolem místního uznávaného kytaristy Vládi Kaplana potěšila řadou skvěle zahraných standardů.
Následující Manilla Joe, kapela, kterou kdysi založil současný šéf klubu Pavel Doležal naopak potěšila spoustou vlastních věcí se zajímavými českými texty. A jak to tak gradovalo, tak na závěr odpoledne zahraniční host – Dura Turtev a hosté, což byl výtečný kytarista a Durův velmi častý spoluhráč v nejrůznějších sestavách Ivan Tomovič, a po chvíli se připojil i výborný harmonikář Roman Horváth. O opravdu krásný zážitek.
Pak přišlo stěhování do klubu, kde večerní program zahájil Petr Kalandra Memory Band. Pro mne trošku zklamání, ale celkem pochopitelné a částečně i předpokládané. Petr těch písniček zase tak moc nenapsal, a jeho přínos spočíval hlavně v tom, že nám sem spoustu těch krásných písniček ze světa přinesl a seznámil nás s nimi, a v tom, jak s nimi zácházel, v jeho naléhavém projevu, i zdánlivé nedbalosti s jakou k nim přistupoval. Z zkrátka v jeho „kouzlu osobnosti“. Takže kapela, která založí svoji existenci na vzpomínce na něho je v poměrně těžké situaci… písničky jsou v podstatě dané, a navíc je většina lidí zná z Petrova podání, a i to jak se v průběhu let vyvíjely a charisma má zřejmě každý, ale každý to svoje. Na napodobit se to dost dobře nedá.
Když jsem tuhle kapelu před lety slyšel poprvé, tak jsem měl velikou radost, že zase slyším Petrovy písničky a dost se mi to líbilo. Podruhé už jsem trochu zpozorněl, a potřetí už jsem si říkal, že sice jako dobrý, ale ten Kalandra tam nějak chybí. Jiná situace byla, když s nimi na Jazzinci vystoupili Zuzana Michnová a Oskar Petr. To jsem seděl kousek před pódiem na podlaze a ani jsem toho moc nevyfotil, protože když spustili „Zní … jako kapek pár… když dopadnou do mlhy ranní…“ tak jsem začal zlehka slzet, a nějak to nešlo zastavit, takže už jsem toho pak moc neviděl. Od té doby jsem na nich nebyl, a teď jsem se teda utvrdil v tom, že sice hrajou dobře a hezký písničky, ale ten Petr tam zkrátka není (a ani být nemůže). Ovšem druhá polovina večera vymetla všechny pochybnosti z hlavy.
Slovenští Bluesraiders, kapela kolem Jána Liteckého-Švédy jr. viděl jsem je třikrát v Šumperku – na Aperitivu, ve foyer i na hlavním pódiu Blues Alive, ale takovouhle jízdu jsem ještě nezažil. Přestože mají frontwoman, tak to mělo obrovský koule. Určitě k tomu přispělo i klubové prostředí, ale nemalou měrou taky již zmíněný Roman Horváth, který s nimi celé vystoupení odehrál a ke konci pozval i Igora Šikulu, harmonikáře z PKMB. A ve finále nastoupili i Dura s Ivanem. Já myslím, že Karel musel tam někde nahoře vrnět blahem.
Kompletní fotogalerie z festivalu zde.
Jindřich Oplt
Září 2015
