Už pár let zajíždí Evropský bluesový vlak do České republiky. Jednou už jsem ho navštívil, při příležitosti hořických JazzNights. Dvě zastávky letošního ročníku hostila minulý týden Praha, konkrétně klub JazzDock.
V pátek jsem měl poprvé možnost vidět slovenské duo Erich Boboš Procházka & Marek Wolf. Boboše znám už víc jak dvacet let a viděl jsem ho v mnoha různých sestavách i s jeho vlastními projekty, ale třeba i s Duro Turtevem, Silvií Josifoskou a dalšími ale v téhle ještě ne. A to zrovna vydali další desku, v pořadí už čtvrtou, kterou právě tady představili. Jmenuje se Conversion (první byla Diversion, druhá Inversion, jenom ta třetí se jmenovala Live) a vyšla stejně jako ta předchozí u Indies Happy Trails Records.
Je na ní osm až na kost osekaných známých písniček, ze kterých někdy zbyl třeba jen text a zbytek by se asi dal bez rozpaků nazvat autorským dílem obou protagonistů. Ve stejném duchu probíhalo i jejich vystoupení. Marek Wolf za pomoci dvoukrkého Gibsona, looperu, a pár dalších krabiček vytváří často až psychedelicky vyznívající plochy, do kterých vyhrává sóla a Boboš do nich velice střídmě, ale o to působivěji hraje na harmoniky a zpívá. Ačkoliv jsou to písničky původně docela různorodé – co si tak vzpomínám, tak jsme slyšeli třeba Stevie Wondera, J. J. Calea, Howlin’ Wolfa, Johna Fogertyho nebo Roberta Johnsona – výsledek je zcela evidentně bluesový, pod čímž si ovšem určitě nelze představit nějakou klasickou dvanáctku. Zatímco na závěr vystoupení zaznělo Johnsonovo – Me and the Devil Blues, tak zmíněnou desku uzavírá skladba The End od Doors a pod seznamem skladeb je napsáno „The End always marks a new Beginning“.
Druhým číslem večera bylo americko-německé dámské trio, z něhož jsem znal jenom berlíňanku Ninu T. Davis, třikrát nominovanou na German Blues Award, kterou jsem viděl loni s kapelou jejího manžela Eb Davise, a která už měla několik příležitostí hrát s opravdovými legendami, včetně třeba Buddy Guye. Frontwoman byla zpěvačka a harmonikářka Kat Baloun, původem z Texasu, která vyrůstala doslova obklopena hudbou, protože její rodiče vedli kostelní sbor, takže v dětství začala hrát na piano a později objevila foukací harmoniku a blues. Třetí do party byla bubenice Tracey Duncan, která už v dětství zpívala v gospelovém sboru, a přes spolupráce s různými slavnými muzikanty, ať už za bicími, nebo jako tanečnice či background vokalistka, dlouhá léta třeba v orchestru Jamese Lasta, se propracovala až do hollywoodských filmů.
Sobotní večer zahájil v Berlíně žijící Texasan Michael Hardie, který se pyšnil svými českými kořeny i rodinným jménem Švajda. Hrál na kytaru i na piano, a zpíval svoje písničky, které obvykle vyprávějí příběhy z jeho života, a jako hosta si přizval jednoho z duchovních otců a zakladatelů Europe Blues Train festivalu, Čechoberlíňana Joe Kučeru, kterého jsme u nás už několikrát viděli s jeho jinými projekty, ale i s EBT, který mu přihrával na sopránku. Přestože spolu nikdy nehráli a komunikace místy trošku přidrhla, tak to bylo dost dobrý a určitě zajímavý.
No a posledním dílkem v téhle skládačce byla italská dívčí kapela, kterou právě zmíněný Joe, jakožto jejich road manager, přivezl z Berlína, přes odpolední zastávku v Kutné Hoře. Klobouk dolů! Desperate Blues Girls, holky krásný, hrály výborně, jenom toho blues tam bylo o trošku míň, než by člověk podle názvu čekal. Tak trochu mix s funkem a soulem. Ivan Prokop to nazval „takovej trošku popík“ a asi měl docela pravdu. Ale pěkný to bylo, to zas jo. A když jsem, jako obvykle, prchal na poslední vlak (už ne bluesovej) tak se mi odtamtud fakt nechtělo.
Zde najdete kompetní fotogalerii Europe Blues Train Festival 2016.
Jindřich Oplt
Září 2016
