První večer letošního festivalu Blues Alive 2018 v Šumperku otevřeli ve foyer slovenští Kiero Grande, kteří napodruhé postoupili z jarního Blues Aperitivu (ač jsem jim to přál už loni).
Na hlavním pódiu vystoupil jako první další postupující, brněnský Hoznza Fic, oproti Aperitivu tentokrát s bubeníkem.
Po něm následoval jeden z koncertů, které probíhají v rámci oslav letošního jubilea Luboše Andršta, který si tentokrát do Šumperka přivezl Energit, který tady ještě nehrál, a pak už začalo přituhovat.
Mladá a velice živá kapela Southern Avenue z Memphisu nenechala ničí nohy v klidu. O jejích kvalitách ostatně svědčí i to, že své debutové album vydala u legendárního labelu Stax Records, kde nahrávali ti největší velikáni soulu a rhythm and blues.
Zklidnění naopak do sálu přinesla Joan Osborne, která s kytarou a doprovodem dalšího kytaristy a klavíristy přezpívala své nejnovější album Songs of Bob Dylan.
Večer Blues Alive uzavřela Ana Popovic, kterou jsme u nás sice už několikrát viděli, ovšem hvězd téhle velikosti není nikdy dost. A že nemá hvězdné manýry předvedla hned o chvíli později, kdy si na pozvání Ady Kelemena z Kiero Grande, kteří zahajovali noční jam U Dřevařů. Přišla i s celou kapelou zahrát ještě jednou.
Páteční odpoledne v H-Clubu mělo výrazně jazzový nádech. Nejdřív nás kvarteto tenorsaxofonisty Radka Zapadla se známým brněnským kytaristou (ale také šéfem brněnského jazzového festivalu) Vilémem Spilkou oblažilo směsí skladeb v duchu slavného hammondkáře Jimmy Smithe.
Potom nastoupila brazilská zpěvačka a kytaristka Kel do Nascimento, a v doprovodu skvělých domácích jazzmanů nám naservírovala řádnou porci brazilských rytmů, i jakousi upravenou českou (či možná spíše moravskou) lidovou píseň, kterou se snažila zazpívat z listu česky, nicméně jsem jí moc nerozuměl (což nemusela být ani tak její chyba) a písničku jsem nepoznal. Když jsem ji pak hledal na internetu, našel jsem ji pod jménem Rachell Luz, a po delším pátrání jsem se dozvěděl, že jí někdo ukradl její jméno a profil na facebooku a zablokoval webovky, takže musela začít používat nové jméno.
Páteční večer festivalu Blues Alive 2018 rozjeli v předsálí polští Forsal (rovněž postupující z Aperitivu), z nichž někteří si už ve čtvrtek s chutí zajamovali U Dřevařů.
Na sále pak nasadili laťku moravští King Bee s waleským frontmanem Daley B. Williamsem.
Po nich to rozpálil teolog, pastor, občanský aktivista, ale hlavně muzikant a autor spojující ve své muzice tradiční spirituály, gospel a blues, Reverend Sekou. Po vzoru baptistických bohoslužeb bylo jeho vystoupení dost divoké a emotivní.
Následující North Mississippi Blues Project přinesl zase poněkud uklidnění. Jeden z mála bílých představitelů hill country blues, stylu který se dodnes hraje na malém kousku Spojených států, Kenny Brown, žák a spoluhráč legendárního R.L. Burnsidea, a R.L. Boyce ze stejné líhně, byli věrni tomuto stylu, který se vyznačuje jistou monotónností a střídmostí v harmonických změnách. Na bicí je doprovázel Lukáš Kytnar (m.j. Band of Heysek).
S příchodem Roberta Kimbrougha (syna slavného Juniora Kimbrougha) došlo k částečnému oživení, neboť on tuhle muziku posouvá už trošku někam jinam. Zároveň na pódiu přibyl další Heysek, basák Mojmír Sabolovič, a ke konci se přidal i šéf téhle partičky Honza Švihálek, který za to všechno vlastně mohl. Na svém loňském výletě za těmihle muzikanty natolik propadl jejich muzice, že se mu podařilo vnuknout dramaturgovi festivalu Blues Alive tenhle poněkud bláznivý nápad, o jehož realizaci se dalo celkem oprávněně pochybovat, nicméně nakonec to všechno opravdu dopadlo.
Na závěr zase jedna hvězda bluesového nebe. Joe Louis Walker se vrátil na festival po více než deseti letech a výrazně oživil (a taky zakončil) jeho druhý večer.
Sobotní tématické odpoledne se neslo v duchu hesla „Jak je neznáte“ a bylo velice příjemné. O začátek se postaral Mikoláš Chadima, kterýho znám docela dobře, ovšem s kapelou Inrou, která hrávala někdy před pětačtyřiceti lety, a zcela samozřejmě mne naprosto minula. Chadima kromě obvyklého tenora vytáhnul i flétnu a foukačku a a šlapalo jim to moc pěkně.
Na druhý číslo jsem se těšil, protože písničky Sváti Karáska mám rád už desítky let, a jen párkrát se mi podařilo vidět ho naživo. Obzvlášť pak, když před lety prodělal mozkovou mrtvici a zotavoval se velice pomalu. Když jsem ho pak viděl před pár lety na Trutnově, už s kapelou Svatopluk (která vznikla proto, aby měl kdo hrát jeho písničky), tak vystupoval převážně v roli kuřáka (tenkrát se to ještě smělo) a občas se nesměle připojil svým hlasem k refrénu. Tentokrát už to bylo o dost veselejší, a i když hlavní podíl zůstal na Rosťovi Tvrdíkovi, tak tam už Sváťa byl jako celkem rovnocenný partner … a když potom jako Orel letěl světem, tak byl zkrátka i s tím posraným hřbetem k sežrání.
No a na poslední kapelu jsem se samozřejmě těšil taky moc, protože s klukama ze ZVA 12-28 Bandu kamarádím už spoustu let, a hosta kterého si vybrali (když se jim nepodařilo přemluvit ke společnému vystoupení Radka Pastrňáka), výborného polského kytarisu i zpěváka Tomka Kruka. Toho už taky pár let znám, a líbí se mi čím dál víc. Sice jsem zkraje nějak nevěřil, že by jim to mohlo pasovat dohromady, ale výsledek byl (možná) překvapivě výbornej. Přesto, že se v časovém presu Tomkovi nějak nepodařilo zprovoznit jeho pedalboard hrál „nasucho“ přímo do zesilovače. Krásný sobotní odpoledne, který jsme si samozřejmě pak ještě s chlapci ze Zetvéěček a dalšími pěkně užili.
Díky tomu příjemně strávenému odpoledni se Zetvéáčky a dalšími kamarády (třeba z Uherského Brodu) jsme přišli do kulturáku samozřejmě pozdě, takže jsem stihnul udělat opravdu jen pár fotek polské kapely Silesian Hammond Group, která zahajovala večer ve foyer. A když pak hráli o přestávce znovu, tak už kolem nich bylo pochopitelně narváno, a ze schodů jsem mohl obdivovat v podstatě jenom jejich krásnou zpěvačku Joannu Kaniewskou.
Na sále mezitím odehráli slovenští Mississippi Mixtape, kteří pod vedením Jána Liteckého-Švedy juniora míchají bluesové kořeny s funkem.
A asi nejenom pro mne docela překvapení – americká kapela Welch Ledbetter Connection, jejíž první album získalo Blues Music Award jako Nejlepší album tradičního blues.
A pak přišli na řadu alžírští Tamikrest představitelé tzv. pouštního blues a následovníci slavných Tinariwen, jejichž odkaz dále rozvíjejí směrem k modernějším formám.
Předposlední kapelou celého šumperkého festivalu byl Rick Derringer Band, přičemž onen band představoval pouze bubeník, věčně vychechtanej kolohnát Kenn Mountenot, kterej bušil do bubnů jako ten příslovečnej hluchej do vrat. Ricka (někdejšího spoluhráče Johnnyho i Edgara Wintera) jsem před lety viděl v doprovodné kapele Ringo Starra, kde toho zase tak moc hrát nemusel (ale svoji nejslavnější písničku tam taky předvedl v plný parádě), ovšem tady to bylo něco úplně jinýho. Rock and Roll Hoochie Koo tady samozřejmě chybět nemohla.
No a na úplný závěr festivalu Blues Alive 2018 v Šumperku opravdová třešnička na dortu. Fantastic Negrito – někdejší feťák a dealer, který po bouračce strávil nějaký čas v kómatu, aby posléze v loňském roce dostal cenu Grammy v kategorii Best Contemporary Blues Album. Byl to nářez velikej, nicméně (stejně jako už loni i předloni) ještě za zvuků poslední skladby jsem se po anglicku vytratil, pohrdnuv oběma jamy, které následovaly, a první dročkou se nechal odvézt rovnou do postele, neb bylo třeba myslet na pravidlo šťastného návratu.
Jindřich Oplt
Prosinec 2018
