Kulatý dvacátý ročník BluesAlive byl tuším jedenáctý, kterého jsem se zúčastnil, ale když se k tomu přidají ta Echa a Aperitivy, tak už je to slušná řádka akcí, to už bude přes dvacet určitě, a neustále se nechávám překvapovat, jakou dramaturgii zase ten Bezr vymyslí.
Čtvrtek – Warren Haynes a ti druzí
Letošní hlavní hvězda vystoupila hned první den, což obvykle bývá takový koncert napřidanou a mimo předplatné. Takový levoboček, dalo by se říct. Ale popořadě. Ve foyer nás ostře uvítali slánští Bladderstones, kteří po zásluze postoupili z jarního Aperitivu. Viděl jsem je i v létě, a líbí se mi čím dál víc.
Na hlavním pódiu zahájil festival vítěz loňského Aperitivu Jan Gałach Band, jehož šéf je výborný multiinstrumentalista, a ve kterém báječně zpívá Karolina Cygonek. Tuhle partičku jsem už taky viděl několikrát, a vždycky je to radost veliká.
Naopak premiérou, a nejen pro mne bylo další číslo The Record Company. Trojice mladíků, kteří se před pár lety sešli v Los Angeles při poslouchání starých desek Stounů, Stooges, J. L. Hookera a podobných, a po nějakém čase začali tvořit vlastní hudbu, založenou právě na tom, co společně poslouchali. Takže blues to zase až tak moc není. Oni sami tomu říkají rock’n’roll. Jenomže znáte to, blues had a baby and they called it rock’n’roll, jak pravil klasik tohoto žánru Muddy Waters.
V souladu se svým názvem nahrávají všechno co napíšou v domácím studiu, a nahrávají hodně, nicméně obvykle ve finále ponechají hned tu první nahrávku. Ale co s tím pak dělají, to nevím, protože dosud nevydali regulérní album, jen nějaké singly a EP. Taky se objevili na výběru coververzí písniček Grateful Dead se skladbou New Speedway Boogie. Dělají předkapelu na šňůrách Buddy Guye a Jonnyho Langa, takže se dá předpokládat, že o nich ještě uslyšíme. Mě se líbili už teď.
No a pak už konečně star tohoto ročníku. Dlouholetý kytarista Allman Brothers Bandu, Gov’t Mule a několika vlastních kapel, častý host na koncertech Tedeschi Trucks Bandu, o kterém se ostatně taky původně uvažovalo pro tuto příležitost, ale ani takovýhle festival si nemůže dovolit všechno. Warren Haynes – ovšem v takové light verzi. Poté, co celkem nedávno vydal spíš folkově či countryově laděnou desku Ashes and Dust s newjerseyskou kapelou Railroad Earth, propaguje ji teď po celém světě se členy nashvillských ChessBoxer.
A samozřejmě přitom nezapomíná ani na ty nejslavnější fláky ze své minulosti. Mně se to líbilo moc, a asi nás takových byla většina. Vyloženě opačný názor jsem zaslechl snad jen jeden. No a pak už jam session U Dřevařů s Martinem Chikem a všemi ostatními, a dojezd v Dakotě. První noc bývá nejdelší.
Pátek – odpoledne
Páteční program nabídl dilema hned po obědě. Jít do Klášterního kostela na poctu B. B. Kingovi v podání Luboše Andršta, nebo do H-Clubu?. Jelikož Andršta vídám poměrně často, a navíc bude hrát i večer, rozhodl jsem se pro H-Club, takže Ladě. Podruhé v životě a opět skvělé. Pravda, poněkud ponuré až depresivní, ale fakt skvělé.
No a po nich Linwood Lee Taylor, který kdysi hrával s Albertem Collinsem, s českou rytmikou Tomáš Hobzek na bicí a Matěj Černý na baskytaru. Krásný odpoledne.
Pátek – večer
Večer, dramaturgicky pojatý jako jakýsi průlet dějinami českého blues, začali a také ukončili slovenští kamarádi ZVA 12-28 Band čímž bylo učiněno zadost tomu, že na plakátech bylo uvedeno československého, a pak už se šlo na věc opravdu od základu. Ondřej Havelka and his Melody Makers nás vrátili až někam k začátkům minulého století a hned zkraje publikum řádně nažhavili, Jiří Suchý pak na ně v čase poměrně plynule navázal. I ve svých čtyřiaosmdesáti měl publikum zcela v hrsti a servíroval mu jak podařené historky ze života, tak nejkrásnější hity své předlouhé kariéry.
Na Hanspaulku sedmdesátých a dalších let nás potom přenesl Petar Introvič s Bluesberry, které sice nemají s těmi původními kromě Petara a těch starých fláků už nic společného, ale poslouchat je je stále radost.
Nicméně ještě větší radost mi přinesl Honza Spálený a jeho Amatérské Sdružení Profesionálních Muzikantů, kterého poslouchám moc rád už někdy od začátku osmdesátých let, kdy jsme se seznámili přes kamaráda Petra Kalandru, a musím říct, že i když se mi ta původní verze ASPM líbila tak nějak víc, a téhle nové jsem přicházel na chuť jen pozvolna, tak se mi to líbí moc. A Honzovy písničky u nás asi nemají moc konkurenci. Takže jenom škoda, že tam nebyl Filip, ale i tak to bylo výborný.
Na závěr profesor českého (nejen) blues Luboš Andršt s Blues Bandem, ve kterém nedávno došlo k výměně na postu basisty, a určitě ne k horšímu, s hostujícím Dani Robinsonem, což je jakási reinkarnace Jimi Hendrixe. Takže taky výborná zábava. A pak už za Norova chraplavého zpěvu v předsálí odchod ke Dřevařům, kde jam session rozjeli Kingsize Boogiemen, ale opět se vystřídala spousta muzikantů. Do Dakoty dnes už ne.
Sobota – odpoledne
Sobotní program započal jako obvykle už před polednem promítáním filmu. Tentokrát to byli Blues Brothers, a jako obvykle jsem se nezúčastnil, protože jednak ty filmy znám, a jednak je taky někdy potřeba dohánět spánkový deficit. Odpoledne to v kulturáku vypadalo na takový malý visegrád, ale ve skutečnosti to byla malá přehlídka „úspěšných aperitiváků“. Takže výbornej kytarista a písničkář Jakub Kořínek, s vydatnou pomocí Kateřiny Misíkové.
Moc dobrý Maďaři Jack Cannon Band, který jsem už taky viděl poněkolikáté a líbí se mi furt. A nakonec polské duo Przytuła i Kruk, i když to byl spíš Gruff!, jak si říkají od té doby, co s nimi bubnuje Maciej Kudła. Taky krásná záležitost. Koukat se na Bartka zřejmě nikdy neomrzí. A muzika je super.
Sobota – večer
Poslední večer byl takovou přehlídkou některých muzikantů, kteří se festivalu již velice úspěšně zúčastnili. Úvod byl opět v režii postoupivších z Aperitivu, takže ve foyer výborné Marek Piowczyk Trio a na hlavním pódiu Joanna Knitter Folk and Blues Connection, oboje skvělé, ale tím jsme pro letošek s Aperitivem i východním blokem skončili. I když s východním blokem vlastně ještě ne. Na řadu přišel Roman Pokorný, který měl v kapele třeba Kubu Zomera s hammondkama, Pavla Nováka na basu, Martina Schultze za bicími či dechovou sekci, vedenou britským saxofonistou Osianem Robertsem. ale hlavně jako hosta maďarského foukačkáře Mátyáse Pribojszkiho. Ale to byl pořád jenom rozjezd.
Kanadská kytaristka Sue Foley nás zaujala už při svém prvním vystoupení na BluesAlive před nějakými sedmi lety. Tentokrát ale přijela s americkým multiinstrumentalistou a zpěvákem Peterem Karpem, se kterým natočila své poslední dvě desky, a musím říct, že se doplňovali báječně.
Studebaker John, významná osobnost chicagské hudební scény, se vrátil do Šumperka po devíti letech, a svou chvílemi až transovní muzikou sice nepřivedl diváky do varu, ale určitě ke spokojenosti a nadšení.
Do varu nás naopak přivedl poslední letošní vystupující, Bob Margolin & Mike Sponza Band, kapela se kterou už léta v Evropě vystupuje. Někdejší souputník Muddy Waterse či Johnnyho Wintera mi sice při náhodném setkání někde na chodbě připadal jako vetchý stařeček, ale jak už to tak bývá, na pódiu bylo všechno jinak. No a finálové Got My Mojo Workin‘, při kterém se na jeviště vrátili i Studebaker John a Mátyás Pribojszki, bylo opravdu strhující. No, a dnes už ani ke Dřevařům. Zítra je taky potřeba ve zdraví dojet domů. A těšíme se na příště, samozřejmě.
Kompletní fotogalerii BluesAlive 2015 najdte zde.
Jindřich Oplt
Listopad 2015
