Když jsem se letos dostal do katovické haly Spodek na festival Rawa Blues 2017, tak právě končila své vystoupení kapela Two Timers. V zápětí po nich nastoupil Wes Gałczyński & Power Train, kapela ze Stalovej Woli, jejíž šéf strávil několik let v Americe, a je to na něm znát co se hraní i výběru nástrojů týče. Na jaře bylo oceněno jejich první cédéčko jako deska roku 2016 od čtenářů časopisu Twój Blues.
Následovalo wroclawské duo (i když tentokrát obohacené o bubeníka) Pola Chobot & Adam Baran, které se mi moc líbilo v létě na Laubě, a které, ač existuje teprve krátce, už stačilo posbírat spoustu cen na polských bluesových festivalech (a že jich tam mají). Taky tady prezentovali své první EP, které konečně vyšlo, a je docela pravděpodobné, že je časem uvidíme i v Šumperku, protože pokud se přihlásí na Blues Aperitiv, tak podle mýho nemají moc šancí nepostoupit. Na druhou stranu je pravda, že si s výroky tamní poroty obvykle nějak moc nerozumím.
Další na řadě bylo trio Grzegorze Kapołky, kytaristy, který už od roku 1985 hraje s Irkem Dudkem (m.j. od samého začátku, tedy 37 let, ředitelem tohohle festivalu), ale i s mnoha a mnoha jinými polskými i zaharničními muzikanty.
Na závěr odpoledního bloku festivalu Rawa Blues vystoupilo izraelské trio Sobo Blues Band, které vzniklo po náhodném nočním jamování spolumajitele legendárního telavivského klubu Mike’s Place Assafa Ganzmana s kytaristou, zpěvákem a hráčem na všelijaké další nástroje, Danielem Krimanem. Od té doby už hráli ledaskde po celém světě, včetně třeba Memphisu apod. Na bicí s nimí hraje Eden Bahar.
Večerní program zahájilo další trio – Kris Barras Band. Kris hraje na kytaru od svých šesti let. Učaroval mu Gary Moore, a šlo mu to tak dobře, že od samého začátku vždycky učil někoho dalšího. To se mu hodilo později, když začal seriózně vyučovat hru na kytaru, psát sloupky do hudebních časopisů, točit instuktážní DVD atd. Mezitím ovšem strávil deset let zápasením v klecích MMA (Mixed Martial Arts), např. v Las Vegas, Thajsku či Singapuru, což zanechalo výrazné stopy na jeho vzhledu.
Teď má za sebou dvě vydané desky, dál učí na kytaru, ale i bojová umění, ve svém domě v pobřežním městě Torquay v hrabství Devon. Trochu teda nechápu to, že byl v časopise Blues Matters loni hodnocen slovy – „Kris Barras explodoval na britské bluesové scéně. Jeho písničky mají sílu raných hitů Bryana Adamse či kapely Bon Jovi.“ Možná proto mě jeho muzika napoprvé nějak moc neoslovila, ačkoliv chlapci v žádném případě nehráli špatně.
Ovšem hned druhé číslo programu bylo pro mě hodně velká lahůdka, a vystoupení Sonny Landretha jsem jako jediné sledoval od začátku až do konce.
Ovšem následující Tim Woodson & the Heirs of Harmony mě zase trošku zchladili. Andrzej Matysik v předchozích dvou vydáních svého pravidelného pondělního rozhlasového pořadu Historie bluesem pisane pouštěl pár jejich písniček, a ty se mi docela líbily, tak jsem se celkem těšil, navíc gospel mám rád. Ale když se Timovo vystoupení začalo podobat scénám z baptistických kostelů, jak je známe z amerických filmů (viz třeba Blues Brothers, kde je to ovšem dovedeno ještě trochu dál), tak jsem zbaběle prchnul ke stánku s pivem, který se tentokrát naštěstí vyskytoval venku před halou (kam se ovšem běžní návštěvníci nedostanou … teda dostanou, ale už ne zpátky do haly). Holt, bez toho náboženskýho vytržení to nějak není vono.
A na závěr teprve jedenadvacetiletý Marcus King, o kterém americká média píší, že je to jeden z nejvíc šokujících kytarových objevů posledních let. Od malička vyrůstal v muzikantské rodině obklopený blues. Se svou kapelou se zcela evidentně snaží pokračovat cestou Allman Brothers a podobných. Oproti jim tam ale chybí druhá kytara, naopak hodně jsou využíváni dechaři. Jeden hraje na tenorsaxofon, druhý střídavě na pozoun a trubku – tu drží obvykle jen v jedné ruce, lhostejno zda pravé či levé, a v druhé má tamburínu.
A další věc, která mi tam trošku vadila – Hammond New B-3 Portable zkrátka není Hammond B3, a i když je to zřejmě dost dobrý (a oblíbený) nástroj, tak prostě jako B3 hrát nikdy nebude. Už z principu. Jinak ze všech allmanovských kytaristů mi nejvíc připomínal Warrena Haynese, jak tím hraním, tak i trochu hlasem. Na tom není určitě nic špatnýho, a taky má ještě spoustu času, aby se nějak vyprofiloval.
Jelikož jako poslední vystupující dostali o dost větší prostor než ostatní, pustili se ke konci (stejně jako to dělávali zmínění ABB) do takřka nekonečného „jamování“ ve kterém mi ale právě dost vadila absence druhého výborného kytaristy. A jelikož už jsem měl pro ten den muziky ažaž, tak jsme ještě před koncem odešli s Ondřejem na panáka a spát.
Další parádní ročník polského festivalu Rawa Blues je za námi a můžeme se těšit na další. Jestli mi něco na tomhle festivalu vadí, tak snad jen to, že tam nikde nekoupíte ani kapku alkoholického nápoje. Na druhou stranu je to o dost lepší, než aby se tam v noci kymácelo několik tisíc opilců. A druhá věc jsou světla. Ale výtečný muziky je tam vždycky spousta.
Kompletní fotogalarie festivalu Rawa Blues 2017 zde.
Jindřich Oplt
Říjen 2017
