Před nějakými dvěma třemi měsíci jsem se poměrně dost náhodou ocitnul v libereckém klubu Warehouse, který se vyznačuje tím, že jeho součástí je i malý pivovar, takže v něm čepují vlastní pivo, a dá se tam i celkem dobře najíst. Tenkrát tam hrála místní, dalo by se říct legendární, kapela Pohromadě na přehradě, a k mému velkému překvapení s ní pohostinsky hrál vibrafonista Radek Krampl, jinak (kromě jiného) spoluhráč Honzy Spáleného v ASPM. Klub se mi dost líbil, takže když tam tentokrát měl hrát Honza se svým Triem, a po nich další náš oblíbenec Bill Barrett, v podstatě jsme s kamarádem nezaváhali, a na úterý 9. dubna 2019 jsme si tam naplánovali výlet a dobře jsme udělali.
Honza je skvělej muzikant, skladatel, textař, aranžér, a já nevím co ještě, a navíc si ještě dovede vybrat výborný spoluhráče, s kterejma pak hraje dlouhá léta. Jedním z nich je jeho syn Filip, což je podle mne jeden z nejlepších basáků u nás, a navíc nemá konkurenci ve hře na kontrabasovou tubu, která naprosto dokonale dobarvuje muziku, kterou spolu hrají.
No a tím třetím do tria je Michal Gera, fakt výbornej trumpetista a křídlovkář. Nakonec jsem si od Honzy koupil jejich nové CD Nemůžu popadnout tvůj dech, což jsou nově nahraný léty prověřený písničky, a mám z něj stejnou radost, jako z toho předchozího, živáku Milé Terčino údolí.
Ve druhé půlce krásnýho dvojkoncertu, po Triu Jana Spáleného, nastoupil Bill Barrett s Michaelou Gomez. Bill je fenomenální hráč na chromatickou harmoniku. Hraje na ni tak dobře, že i moje uši, přivyklé ohýbaným tónům bluesových diatonických harmonik, jsou ochotny to poslouchat, a s potěšením. Navíc je to první hráč na tenhle nástroj, kterýho jsem schopen poslouchat poté, co nás před mnoha desítkami let rozhlas krmil skladbami našeho mistra světa na chromatickou harmoniku Lubomíra Plevy, který mi ji poměrně dost znechutil …. obával jsem se, že nadosmrti, ale Bill mě z toho vytáhnul.
Viděl jsem ho už mockrát. Nejdřív párkrát s newyorskými Hazmat Modine, a potom sem začal jezdit v duu s kytaristou, nejdřív to byl Ryan Donohue (z Crazy Hambones), později Brad Lewis, a tentokrát tedy Michaela Gomez. Hráli spolu několik let právě ve zmíněných Hazmat Modine, ale to se ještě jmenovala Michael.
Takže zase poněkud jiný repertoár, i jiný zvuk, jak kytary tak zpěvu, protože na rozdíl od příjemného měkkého zpěvu Brada Lewise Michaela zpívá poměrně řezavým hlasem, který připomíná staré černošské bluesové a jazzové zpěvačky. Moc pěkný to bylo.
Jindřich Oplt
04/2019
